Sv. František (1181/1182 Assisi-4.10 1226 Assisi) se stal zakladatelem nové podoby řeholního života, která se na rozdíl od předchozích neuzavírala do klášterních zdí, ale vycházela lidem vstříc ve snaze pečovat především o jejich potřeby. Tvůrce nové spirituality prodchnuté láskou k bližním, zvláště pak k nejmenším a nejubožejším.
Vlastním jménem Jan Bernardone, syn zámožného obchodníka v umbrijském Assisi. Podle původu své rodiny z Francie získal v dětství přízvisko Franciscus (Francouzek). Připravoval se na vojenskou kariéru, po neúspěšném vojenském tažení (1202), prodělal nemoc, která jej dlouhodobě upoutala na lůžko. Díky této nemoci poznal sám na sobě tělesnou slabost a uvědomil si potřeby slabých bezmocných. V letech 1205-1208 prošel konverzí. Zřekl se veškerého majetku a jal se pečovat o malomocné. Také začal žít přísným asketickým životem. Stal se vyznavačem evangelijní chudoby, tvrdě pracoval, nic nevlastnil a vše, počínaje stravou, si vyžebrával. Hlásal lásku k Bohu, volal po nápravě církve a vyzýval ke kajícnosti. Tehdy získal první následovníky, kteří s ním chtěli sdílet život v naprosté chudobě a v pomoci slabým a ubohým.
V letech 1209-1212 se z jeho následovníků ustavil Řád menších bratrů, pro které získal František v roce 1210 ústní schválení Inocence III. Pro rychle se rozrůstající společenství sepsal roku 1221, řeholi, jejíž nová podoba byla papežem schválena v roce 1223.
František se podílel i na vzniku druhého řádu menších bratří, když pomohl budoucí sv. Kláře přijmout řeholní závoj a vybudovat první komunitu sester, pro jejichž společný život sepsal i nejstarší pravidla.
František toužil hlásat slovo boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Své bratry posílal na misie do mimokřesťanských zemí, sám se vydal do Egypta, kde si vymohl slyšení u sultána, jemuž hlásal evangelium.
František byl mystikem, cítil sounáležitost s přírodou i světem, které jej obklopovaly. Rozmlouval s věcmi i zvířaty (kázání ptákům), stejně jako s lidmi. Byl i výsostným básníkem (Píseň tvorstva). Dva roky před smrtí se při modlitbě dostal do vytržení, při němž se na jeho těle objevila stigmata (rány Kristovy), jimiž trpěl až do své smrti. František z Assisi se celým svým životem snažil o nápravu světa a církve. Ve svém usilování kladl důraz na kazatelskou činnost, která měla lidi směřovat k lásce k Bohu a k bližním. Jeho učení se svou novostí po většinu Františkova života pohybovalo na hraně hereze. Záhy po své smrti, již roku 1228, byl kanonizován. Výstižný bonmot říká, že gigantická patrová bazilika, jež byla nad jeho tělem vztyčena, dala církev postavit proto, aby si byla jista, že František svůj poslední útulek již neopustí.