Co znamená být mnichem? Jaká je denní náplň či poslání klášterů? A měnilo se to v čase? Co současné působení OSB
Benediktinská komunita (a tudíž i cesterciácká nebo trapistická) je společenství bratří nebo sester, kteří společně hledají Boha, žijí s Ním a pro Něj. Snaží se vést život v Boží přítomnosti, to je cílem modlitby i práce. Obojí je také vnímáno jako služba Bohu. Oporou na této cestě je řeholníkům a řeholnicím Řehole sv. Benedikta, sepsána v 6. století, tedy soubor pravidel (z lat. regula = pravítko, měřítko, pravidlo, uspořádání) řídících klášterní život.
Benediktova řehole (zkráceně RB) popisuje duchovní i praktické záležitosti kláštera, zaměřuje se na: naslouchání, poslušnost, mlčení,pokoru, discretio (rozlišování + správné nacházení a plnění Boží vůle, umírněnost RB), radost, lásku, ale i praktické záležitosti, např. řeší množství jídla a pití i šatů, organizaci liturgie, přijímání bratří i jejich trestání. Benediktova řehole je nedostižná v kvalitě textu, ale hlavně v tom, že se podle ní už 1500 let žije. Patnáct století benediktinského života vydalo úžasnou škálu jejích výkladů a způsobů uvedení do zasvěceného života. Stále je to ale zasvěcený život pro Boha.
Slovo klášter pochází z lat. claustrum - ohrazené, uzavřené místo. Podle Benediktovy řehole má být každý klášter samostatný a soběstačný, vybavený všemi prostředky materiálními i duchovními (zdroj vody, zemědělská půda, mlýn, dílny, kostel, konvent nebo i škola). Část kláštera (klauzura) je přístupná jen řeholníkům, ta tvoří jádro kláštera (dnes se jedná většinou jen o konvent). Odloučenost mnišského společenství od okolí kláštera je spíše relativní a "funkčně" pojímaná záležitost - jejím účelem je napomáhat mnichům nebo mniškám nikoli k uzavření se před "světem", nýbrž k vzdálení se od světských myšlenek, přání a způsobů jednání.
Hlavou kláštera je opat, volený ze středu komunity. České slovo vychází z latinského termínu abba – otec. Řeholníci v něm vidí Kristova náměstka v klášteře, on bude za péči o svěřené mnichy skládat Bohu účty, volen do konce života. Opat reprezentuje klášter navenek, na počátku benediktinského hnutí to ještě nebylo třeba. Takže bydlel s ostatními. Se zvětšováním klášterů, růstem jejich významu a hlavně jejich ekonomické síly již opat s mnichy nebydlel, ale měl k dispozici vlastní prelaturu, opatský dům, jenž v barokní době dosahoval rozměrů středního paláce. O konvent, tedy sbor mnichů, se stará převor, ten by měl být stále s mnichy. (Pozor: slovo konvent označuje i budovu obývanou mnichy.) Výstavní barokní prelatury jsou ale dnes pro opaty nepotřebné, časy už se zase změnily. Např. na Břevnově se po revoluci opat Anastáz Opasek nevrátil do pokojů na prelatuře, ale zřídil si dva skromné pokoje mezi prelaturou a konventem. Konvent by měl ideálně čítat 12 osob, resp. 13 i s opatem. To je pro řadu našich mnišských komunit na počátku 21. století nedostižný apoštolský ideál.
Vstup do komunity
Ti, kteří usilují o následování Krista po vzoru sv. Benedikta, projdou dříve, než se stanou mnichy, dlouhou cestu. Tak čteme v jeho Řeholi: Kdo přijde… aby vedl řeholní život, tomu se vstup nemá povolovat příliš snadno (…); je totiž třeba zkoumat, zda opravdu hledá Boha a zda je horlivý ve službě Bohu… (RB 58,1.7).
Proto věčným řeholním slibům předchází nejprve doba zkušební, tzv. postulát, nebo též kandidatura. Poté je kandidát přijat do ročního noviciátu, po němž skládá sliby časné na dobu jednoho roku, které se pak obnovují až do uplynutí doby tří let. Teprve poté může řeholník požádat o souhlas se složením slibů věčných, nebo také slavných. Komunita o něm hlasuje.
Při obláčce dostává kandidát nové řeholní jméno, stává se novým člověkem.
Modlitba - Hodinky (officium divinum) – společná modlitba
"Před službou Boží nemá být dána ničemu přednost." Pro Benedikta jsou hodinky Boží dílo. Jeho řehole obsahuje 11 kapitol instrukcí, navíc velmi podrobných. Přesto je na konci dána uživatelům svoboda: Chceme však výslovně připomenout, že kdyby se toto schéma někomu nelíbilo, může si je uspořádat, jak soudí, že je to lepší. (RB 18,22). Akorát má zajistit žaltář na týden, tedy všechny žalmy se mají během týdne prostřídat.
Společná modlitba se odehrává v kostele, v mnišské chóru (či chóru jeptišek), kde sedí řeholníci proti sobě, a pokud se modlí nebo zpívají střídavé zpěvy, tak se jedna a druhá strana chóru střídá. Během dne je celkem sedm hodinek (modliteb) + jedna noční hodinka, ke kterým se všichni mniši schází v chóru v kostele. Počet určuje už Benediktova řehole. Ta vychází (jak jinak) z Bible - žalm 119 (118), 164: sedmkrát denně tě chválím, Pane, pro tvé dobré skutky a verš 62: uprostřed noci vstávám, abych tě chválil.
Názvy denních hodinek jsou: laudy, prima, tercie, sexta, nona, nešpory, kompletář. Noční bdění má různá označení: vigilie = matutinum = noční bdění = nokturny. Názvy hodinek připomínající číslovky vycházejí ze středověkého způsobu počítání času a označují, kolikatá hodina je to od východu slunce. Např. prima je první hodina po východu slunce, tedy zhruba v šest hodin ráno. Záleží samozřejmě na roční době.
Pro Benedikta a jeho první bratry jsou časy hodinek jsou určovány tím, co v nich Bůh sám udělal a spasitelnými událostmi, které se naplnily v konkrétních hodinách, především v Ježíšově životě. Sv. Benedikt měl mimořádný cit pro různé kvality času. Každá hodina má svůj charakter a kvalitu. Je naplněna zkušenostmi, které s ní lidé mají už od nepaměti. Připomíná tyto časy spásy, aby se i dnes naplnilo ve stejnou hodinu v nás to, co lidé zakoušeli v Ježíšově přítomnosti. (A. Grün, viz Anselm Grün OSB / Friedrich Assländer, Time management jako duchovní úkol, Kostelní Vydří 2010, s. 41nn)
Den začínal nočním bděním, vigilie, nokturny. Jedná se o čas vědomého bdění a rozjímání. Zatímco ostatní spí, mniši chtějí bdít a modlit se. Rozjímají tajemství Boha a člověka. Vigílie mají vést mnichy k novému chápání času. Ukazují, že dokážeme skutečně prožívat čas jen tehdy, když bdíme a jsme pozorní. V bdělosti se čas zastavuje. Dopřáváme si čas na modlitbu. Uprostřed noci se čas zastavuje, abychom v bdění mohli naslouchat jeho tajemství. (A. Grün)
připomínka odpočinutí po Stvoření: v tento čas se při modlitbě mniši dotýkají své touhy po Bohu, po absolutním tichu, po velkém odpočinutí, v jakém spočinul Bůh po dovršení stvořitelského díla. Vigílie trvají zhruba jednu hodinu. Potom začíná den ranními chválami (laudes). Při východu slunce mniši chválí Boha za jeho nádherné stvoření i za vzkříšení Ježíše Krista. Východ slunce byl pro prvotní křesťany symbolem Ježíšova zmrtvýchvstání - Boží světlo zahání veškerou temnotu z našich srdcí a tmu světla. Poděkování za nové ráno se pojí s poděkováním za tajemství vítězství světla nad temnotou a lásky nad smrtí. (A. Grün)
Následující hodinky jsou uváděny pokaždé kratší modlitbou. Prima (první hodina) je zároveň modlitbou za celý den, aby se v něm dařilo dílo a aby všechno, co vezmeme do ruky, bylo požehnáno. Zhruba o deváté se modlí tzv. tercie, připomínka vylití Ducha svatého o Letnicích. Je to hodina, ve které se otvíráme Duchu svatému, aby to, čím se zabýváme, tryskalo z hlubšího zdroje, a ne jen z naší síly. Tehdy si připomínáme pramen Ducha svatého, z něhož dnes smíme čerpat, aniž bychom se sami vyčerpali.
Sexta (ve dvanáct hodin) připomíná hodinu, ve které Pilát odsoudil Ježíše k smrti. Je to doba uprostřed dne, kdy jsme ohrožováni žárem emocí, jež se nás často zmocňují během práce a svádějí nás k posuzování života svého i druhých a také k odsouzení mnohého, s čím se musíme nějak vypořádat. Tato hodina nás nabádá, abychom se zastavili a přezkoumali své emocionálně podmíněné soudy. Nona (ve tři hodiny odpoledne) nám připomíná Ježíšovu smrt na kříži, která změnila tento svět. Je to hodina, v níž láska zvítězila nad nenávistí. Proto nám přináší zaslíbení, že se konflikty dne mohou proměnit a že pokoj vycházející z kříže může proudit i do naší práce a srdce. (A. Grün)
V šest hodin odpoledne zpíváme večerní chvály - nešpory. Opěvujeme slunce, které navenek spěje k západu, ale v našem srdci vzejde. Kristus se má stát naším světlem a přivést nás k naší skutečné podstatě.
Na sklonku dne, v němž jsme se věnovali vnější činnosti, se obracíme do vlastního srdce, kde se neusídlily pouze starosti a problémy, ale kde přebývá i Ježíšovo světlo a láska.
Den pak uzavírá kompletář nesený myšlenkou přechodu k noci. Předáváme své naplněné dílo (complere = naplnit) Bohu a vrháme se do jeho laskavé náruče, abychom se v ní ukryli a odpočinuli si. (A. Grün)
To, co se starým mnichům podařilo vyjádřit modlitbou hodin, už dnes nemůžeme opakovat přesně ve stejné podobě. Přesto se od nich můžeme učit.
Za prvé: každá hodina má svou kvalitu, měli bychom ji respektovat. Máme si moudře rozdělit práci tak, aby se nejdůležitější věci odehrávaly dopoledne. To je doba Ducha svatého. Tehdy nás oživuje svěží Boží Duch a vnuká nám nové myšlenky. Kolem poledne potřebujeme zdravou přestávku, abychom se mohli nadechnout, zchladit vnitřní i vnější žár a vstoupit do druhé poloviny dne. A potřebujeme také získat cit pro večerní čas, v němž budeme Bohu děkovat za to, co bylo, a kdy mu svěříme do rukou náš den, čímž se od něj odpoutáme. Dále se můžeme přiučit, že vlastní rytmus má nejen vnější svět, ale i duše. Lékaři hovoří o vnitřním rytmu, který je vštípen každému člověku. (A. Grün)
Jednotlivé hodinky jsou různě dlouhé, skládají se ze zpěvu žalmů, hymnů, krátkých čtení z Písma (při vigílii delších), antifon. Nedělní jsou ještě o něco bohatší (o skupinu biblických kantik a čtení z evangelia při vigílii). Střídaly se nejen žalmy, ale i ostatní zpěvy, pravidelně podle liturgického kalendáře zohledňujícího, zda je daný den svátek, památka či normální den a jaká je doba (velikonoční, vánoční, postní, …). Gregoriánský chorál, který si spojujeme hlavně se středověkýmu chórovými modlitbami je jednohlasý latinský zpěv bez doprovodu nástrojů užívaný při obřadech církve, nazvaný podle papeže Řehoře Velikého (kolem 540-604). Jedná se o nejstarší formu zpěvu, jež se až dodnes uchovala beze změn. V některých klášterech se dodnes používá, v ženských klášterech se tu a tam můžeme setkat s trojhlasem, někde se, pokud je komunita malá, vše jen recituje. 2. vatikánský koncil: otevřel cestu rodným jazykům na místo latiny. Došlo i na redukci či slučování hodinek: řada komunit přijala standard čtyř- či pětisložkové denní modlitby, primy zanikly, další hodinky během dne se co do počtu zredukovaly, vigílie zkrátily nebo spojily s večerní či ranní modlitbou. (Někde i z důvodu malého počtu bratří.)
Slavení eucharistie
Sv. Benedikt nepíše nic o pravidelné denní bohoslužbě. Ani nepočítá s tím, že v klášteře budou kněží ve větším počtu nebo že tam vůbec budou kněží. Mohli chodit v neděli do farního kostela. Časem mnišství a kněžský život vstoupily do svazku. Vývoj eucharistické bohoslužby a teologie v církvi brzy dospěl k dennímu slavení eucharistie v mnišských komunitách. Praxe sloužení mše svaté za zemřelé a na různé intence přispěla k tomu, že počet kněží v mužských klášterech vzrůstal. V mužských komunitách tak kromě společné (zpívané) bohoslužby přibývalo „soukromých“ mší, které sloužil každý kněz sám u jednoho z četných oltářů klášterního kostela, tzv. tiché. (Mše za zemřelé fundátory i donátory, mše za spásu duše – Cluny, modlitby za zemřelé zvláště o Dušičkách.) Rovnováha mezi posvátným officiem a eucharistickou bohoslužbou se tak výrazně odlišila od Benediktova pojetí.
Ženské kláštery byly závislé na kaplanovi. Často býval ustanoven mnich z blízké komunity, aby jim sloužil denní mši a uděloval další svátosti.
Dnešní (tj. pokoncilní) slavení eucharistie (mše) se liší mnoha vnějšími znaky: kněz stojí čelem k lidu, oltář otočen do shromáždění lidí, národní jazyk, lid odpovídá knězi, možnost koncelebrace (více kněží slouží najednou u jednoho oltáře). Od roku 2008 se i v dnešních nejen klášterních kostelích můžeme setkat i s tzv. předkoncilním slavením, tedy hlavní konventní mší zpívanou s účastí věřících, kterou slouží některý z kněží, a potom jednotliví další kněží slaví privátní (tiché) mše u bočních oltářů, jak je tomu dnes např. ve Vyšším Brodě.
Liturgie se prolíná všemi činnostmi mnichů. Labor manuum (práce rukou) je pro mnichy neoddělitelnou součástí liturgie. Modlitba začíná a končí společné stolování, žehná se mnichům, kteří přijímají týdenní službu, žehná se mnichům poslaným na cesty, při přijímání hostů a při mnohých jiných činnostech. Liturgickými obřady jsou všechny mnišské sliby a svěcení (nižší svěcení, jáhenské i kněžské). + modlitba za zemřelé
Lectio divina
Lectio divina znamená zbožné čtení. Dříve náročné, protože se jednalo o čtení nahlas, každý měl před sebou jinou knihu. Tiché čtení, které dnes považujeme za normální, se lidé teprve ve středověku učili.
Duchovní četba je další prvek tvořící spiritualitu Benediktovy řehole. Více než o četbu za účelem studia se jedná o rozjímání. Již církevní Otcové pokládali při četbě za důležité tři kroky: lectio, meditatio, oratio (čtení, rozjímání, modlitbu). Sám Pán praví: Hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám (Mt 7,7). Hledejte čtením, naleznete rozjímáním, tlučte modlitbou a bude vám otevřeno nazíráním. (srov. Scala paradisi, Stupně k ráji, Kostelní Vydří 1996, s. 9.) Nejprve je text přečten, při meditaci se jím mnich znovu zaobírá a rozvíjí jeho myšlenky. Modlitba je vlastní cíl lectio divina, ona se vší silou pozvedá k Bohu, lidské srdce jí odpovídá na přečtené Boží slovo.
Z popsaného přístupu k lectio divina vyplývá snaha přiblížit se psanému, bez spěchu. Jedná se o pozvolné čtení, které pomáhá najít osobní kontakt k Bohu, zapomeňme na získávání znalostí, které si dnešní člověk většinou za čtením představí. Mnich se nestará o to, co může udělat s přečteným textem, ale co tento text činí s ním.
Základním textem je Písmo a výklady k němu. Dále Cassiánovy Rozmluvy. S přibývajícími staletími a přibývajícím množstvím teologické i mnišské literatury, je výběr velmi široký.
V ideálním Benediktově předpokladu 1 až 2 hod. V realitě méně.
Práce
Řehole nestanovuje konkrétní "poslání" kláštera. Pracovní činnosti, kterým se řeholníci a řeholnice věnují, byly a jsou různé, v závislosti na konkrétních podmínkách, v nichž komunita žije. Co však Benedikt ve své Řeholi určil, je smysl a cíl modlitby i práce - "aby byl ve všem oslavován Bůh" (srov. RB 57,9). Přestože Benedikt výslovně zmiňuje práci rukodělnou, časem se kláštery staly centry práce intelektuální (skriptoria, knihovny), východiskem misijních aktivit a pastorační činnosti.
I v naší době je škála pracovních aktivit benediktinských mnichů a mnišek velmi široká: práce na každodenním chodu kláštera: kuchyně, ekonomické záležitosti, vedení noviců, jsou-li (+ farnost, někteří kněží ještě další služby – vězeňský kaplan). K tomu připočítejme dnes nezbytné řešení oprav, žádosti o finance na rekonstrukce, klasické papírování. Řada klášterů se začíná po revoluci znovu věnovat zemědělství, hospodářství (pivovar a jiné provozovny, pěstování chmele, …), některé vedou školy (vlastní, nebo na nich učí, včetně univerzit). Zde je vhodné připomenout tradici Broumova, jehož klášterní škola patřila k nejstarším vzdělávacím ústavům v Čechách. Setkáme se i s jiným druhem vzdělávání, a sice provozování nakladatelství: v Břevnově existuje od 1999 edice Pietas benedictina, která vydává díla vlastní i jiných autorů a tím přispívá ke kvalitní listeratuře o mnišství. To všechno již nedělají mniši sami, ale v klášterech jsou zcela běžní světští zaměstnanci.
Modlitba, práce a lectio divina, to byly tři hlavní pilíře mnišského života. Pro úplnost zmiňme ještě jednu charakteristiku spojovanou s benediktiny, a sice pohostinnost.
Závěrem
Přijímání hostí má i duchovní rozměr. Podle Evangelia je v hostech, zvláště chudých, přijímán Kristus. Benedikt stanovuje jednoho z bratří, který se má o hosty starat a jednat s nimi. Postupem doby bylo rozlišováno mezi chudými a bohatými hosty. O chudé bylo nejčastěji pečováno jídlem. Dodnes každé ráno uvidíme na fortně břevnovského kláštera shluk bezdomovců a jiných potřebných lidí, kteří si přišli pro jídlo.
Kláštery (některé) se snaží otevírat pro veřejnost a předávat něco ze své tradice i nemnichům. Běžný je turistický ruch i ve fungujících klášterech, pořádání kulturních akcí, pronájmy prostor pro komerční i nekomerční záležitosti.
Některé kláštery také nabízejí duchovní pobyty či pobyty jen tak. Zvláště v Rakousku jsou duchovní cvičení či krátké duchovní pobyty v klášterech pod vedením benediktinů velmi rozšířené. Mniši pořádají také semináře s mnohdy aktuálními tématy, např, timemanagementu, kdy moudrost mnišství nabízejí i nemnichům.
Benediktinský klášter je zkrátka místo pokoje v nepokojném světě. "Pax benedictina", která v nich vládne a kterou většinou pocítíme při průchodu branou, vyrůstá z "pokoje srdce" všech členů společenství. Proto také v Benediktově pojetí směřuje vše k tomu, aby opat, další představení a koneckonců všichni členové komunity vytvářeli předpoklady pro pokojný život všech. Teprve takto utvářenou "pax benedictina" lze poté předávat i těm, kdo do kláštera přicházejí zvenčí.
Velký úkol a cíl, který nelze naplnit bez uvědomování si toho, že v základu je nám všem již dána plnost pokoje v Ježíši Kristu - je to dar Boží. "Hledej pokoj a usiluj o něj" (RB Prolog 17): Benedikt v řeholi ukazuje, jaký podíl může mít život mnišské komunity v boji proti zlu - vyhýbat se "pohoršlivým sporům" (srov. RB 13,12n.), bezpráví, vést ke svornosti a jednotě srdcí. Vládne-li v mnišském společenství vnitřní pokoj, může klášter také navenek zprostředkovat část z poslání univerzální církve - být znamením pokoje mezi všemi lidmi.