Cisterciácký řád je reformní řád, který vznikl jako reakce na clunyjské hnutí, které na konci 11. st. již ztratilo některé ze svých ideálů. Zakladatelem nového reformního proudu se stal Robert, opat z Molesme, který se skupinou následovníků založil 1098 nedaleko Dijonu reformní opatství, jež chtělo žít podle prvotních mnišských ideálů.
Název opatství, latinsky Cistercium (dnes Cîteaux), přejal později celý reformní proud. Cisterciáci na rozdíl od clunyských klášterů nezůstali pouhou reformou uvnitř benediktinství, ale založili vlastní řád potvrzený papežem Kalixtem II. v roce 1119.
Velký význam při formování cisterciákých zásad připadl třetímu opatu Cîteaux, Angličanovi Štěpánu Hardingiovi, který se zasloužil o vznik základní řádových dokumentů (Carta Caritatis aj.). Největší proslulost si však vydobyl Bernard, první opat kláštera Clairvaux, jenž svým působením rodící se řád zásadním způsobem ovlivnil. Bernard mimo jiné proslul také jako obzvláštní ctitel P. Marie, jejíž kult propagoval. Díky němu se významným šiřitelem mariánské úcty se stal i cisterciácký řád, jehož všechny konventní kostely byly P. Marii zasvěceny.
Cisterciácká reforma směřovala k návratu k chudobě, prostotě klášterního života (odklon od velkoleposti clunyjských klášterů) a zdůrazňovala v souladu řeholí sv. Benedikta význam manuální práce jako projevu pokory. Zahrnula i otázky hospodářské; cisterciáci usilovali o ekonomickou soběstačnost, jíž měl zabezpečit systém hospodářských dvorů (grangií), na nichž by pracovali konvrši, laičtí bratři řádu. Myšlenka se však ukázala jako nereálná.
Cisterciácké ideály našly brzy široký ohlas ve společnosti a kláštery nového řádu se rychle začaly šířit. Rychlý rozvoj přivedl cisterciáky v průběhu 12. st. do všech katolických zemí včetně křižáckých států na Předním východě. Do konce středověku vzniklo na 850 mužských a 1200 ženských řádových domů. Cisterciáci byli pokládáni za mimořádně zbožný řád a věřilo se v obzvláštní účinnost jejich modliteb. Proto v cisterciáckých opatstvích velmi často vznikala pohřebiště zakladatelského rodu, což platí nejen o klášterech šlechtických, ale v některých případech i o řádových domech založených panovníky.
Cisterciáci bývají často chápáni jako první „řád“ v užším smyslu, řád jako pořádek, jako organizační princip. V čem tato nová organizace řádu spočívala? Základ vnitřní struktury řádu představoval filiační systém, jenž sdružoval kláštery na principu rodinných vazeb. Filiace čili štípení v praxi znamenala rozdělení konventu. Při každém založení nového kláštera byl vybrán některý z již fungujících řeholních domů jako mateřský klášter. Následně se jeho konvent rozdělil a část mnichů odešla do nového řeholního domu, jenž se tímto stal dcerou (filia) kláštera původního. Mateřský klášter si vůči své dceři trvale zachoval nadřazené postavení, jehož vykonavatelem byl opat mateřského domu (pater abbas, otec-opat). Filiační systém přičleňoval kláštery k řádu bez ohledu na územní členění. Mateřské domy mohly mít svá dcery v jakékoli katolické zemi a jejich filiace mohly spadat do různých diecézí. Nejvýznamnějším z klášterů bylo nesporně Cîteaux, od něhož odvozovaly svůj původ všechny ostatní cisterciácké řádové domy. Vedle Cîteaux se nadřazenému postavení těšily i jeho první čtyři dcery: La Ferté (1113), Pontigny (1114), Clairvaux (1115) a Morimond (1117), označované jako protoopatství. Od této pětice se odvozovalo pět linií řádu, jež byly zobrazovány v rámci řádového rodokmenu jako pět větví vycházejících z jednoho společného kmene.
Filiační systém v rámci organizace řádu doplňovaly dva nové vzájemně se doplňující instituty: generální kapitula a řádové vizitace. Generální kapituly, každoroční jednání všech opatů, představovaly zákonodárný orgán řádu. Vizitace, pravidelné kontroly všech opatství prováděné podle filiačních vazeb, doplňovaly tento model o funkci kontrolní a v případě zjištěných nedostatků i o funkci trestní. Systém generálních kapitul a řádových vizitací se stal modelem i pro další středověké řády.
Na rozdíl od benediktinů byly cisterciácké kláštery vyňaty z pravomocí biskupů a podřízeny pouze svému řádovému vedení. Cisterciáci nosili bílý hábit s černým škapulířem a s černým koženým opaskem. Do chóru chodili v bílém plášti s kapucí. Znakem řádu je modrý štít posetý zlatými liliemi s burgundským srdečním štítkem (pětkrát modrozlatě kosmo děleným s červeným lemem).
Heslo cisterciáků zní: Cistercium mater nostra.
V Čechách se cisterciáci usadili ve čtyřicátých letech 12. st., velkému významu se těšily kláštery sedlecký, plaský, pomucký a zbraslavský. Ctitelem řádu byl král Václav II., zakladatel opatství Aula Regia na Zbraslavi. Klášterní kronika, která zde vznikla v prvních desetiletích 14. st. (Chronicon Aulae Regiae, Zbraslavská kronika), patří k nejvýznamnějším českým středověkým historiografickým spisům. Na Moravě byl první klášter řádu založen na Velehradě (1204-1205) markrabím Vladislavem Jindřichem, spojivším se při svém fundátorském díle s olomouckým biskupem Robertem (1201-1240), členem cisterciáckého řádu, někdejším převorem kláštera v Pomuku.
Společenství sester, hledajících vzor pro společný život ve zvyklostech cisterciáků, začala vznikat již ve 12. století; za nejstarší se pokládá klášter Tart (1120-1125) v Burgundsku. Oficiálního uznání se ženská větev řádu dočkala však až po roce 1200. Jednotlivé ženské ústavy byly k řádu přivtělovány rozhodnutím generální kapituly, která zároveň určila, kterému mužskému klášteru budou podléhat. Nadřízený opat cisterciačky pravidelně vizitoval a spolurozhodoval spolu s abatyší o důležitých záležitostech řádového domu. Duchovní správu konventu sester zabezpečovali zpovědníci a kaplani, o materiální stránku kláštera se staral vedle abatyše také probošt.
Nejvýznamnějšími kláštery cisterciaček ve středověkém Českém státě se staly fundace českých královen na Moravě, klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova a Aula S.Mariae na Starém Brně.
Reformou cisterciáků vznikl řád trapistů, jehož počátky sahají do 17. století.