Slovo pochází z termínu abba, aramejsky otec.
Od dob sv. Pachomia představený cenobitského kláštera, od 6. st. tuto titulaturu převzalo západní mnišství. Opat byl v komunitě zástupcem Krista, vedl konvent po duchovní stránce a byl zodpovědný za spásu svěřených duší. Podle sv. Benedikta neměl být tvrdým vládcem, ale po vzoru Kristově „dobrým pastýřem“, který miluje své ovce a dává za ně svůj život. Mniši byli opatovi zavázáni slibem poslušnosti, což znamenalo, že se měli zcela vzdát své vůle a poslouchat jeho příkazy. Opat disponoval právem neposlušné mnichy trestat, a to i tělesnými tresty či vězením. Vedle úkolů uvnitř kláštera měl opat ještě další úkoly: reprezentoval klášter vůči vnějšímu světu a jednal jeho jménem. Vzhledem ke svým povinnostem, jež ho nutily jednat s neklášterními osobami, musel např. přijímat vznešené návštěvy, nebydlel spolu s konventem, ale míval vlastní dům (prelatura). Opat se také často zdržoval mimo klášter, ať již se účastnil různých církevních jednání nebo pobýval na panovnickém dvoře.
Opat měl být obvykle volen členy komunity, ne vždy v minulosti však bývala tato volba svobodná; v praxi vždy záleželo na vlivu světské moci, do jaké míry prosazovala v rámci volby své zájmy. Opatský úřad teoreticky doživotní, mohl však skončit dříve, pokud z něj opat odstoupil, nebo byl sesazen, případně mohla být jeho rezignace vynucena, např. politickým nátlakem.
V případě, že řád měl svou ženskou větev, byly jednotlivé ženské kláštery podřízeny opatům mužských klášterů, kteří měli nad nimi vrchní dohled a zabezpečovali sestrám duchovní služby. V cisterciáckém řádu hráli v rámci filiačního systému důležitou roli otcové-opati, představení mateřských klášterů, kteří byli nadřízenými filiačních domů, jež vizitovali.
U některých řádů též existoval úřad generálního opata jako hlavy řádu či řádového uskupení. Nejprve tak byl označován opat Cluny jako nejvyšší představitel clunyjských klášterů, generálního opata měli i cisterciáci a premonstráti, leč s menšími pravomocemi.