Královská kanonie premonstrátů na Strahově patří mezi nejstarší doposud existující kláštery premonstrátského řádu na světě. Zároveň je také nejstarším premonstrátským založením v Čechách.
Ačkoliv se jedná o tak významnou instituci, její počátky nejsou zcela jasné. Z pramenů vyplývá, že u zrodu kláštera stál olomoucký biskup a blízký spolupracovník knížete Vladislava II. Jindřich Zdík, který během své cesty do Svaté země pojal obdiv k řeholi sv. Augustina. První konvent kanovníků, spravujících se touto řeholí, usadil v Praze asi v roce 1140, tato první etapa kláštera však nebyla úspěšná. V roce 1142 proto Zdík obrátil svou pozornost k novému řádu premonstrátů, jenž požádal o vyslání konventu. Nový premonstrátský klášter založil kníže Vladislav II. (pozdější král Vladislav I.)se svou chotí Gertrudou za Zdíkovy pomoci a s přičiněním pražského biskupa. Mniši, kteří klášter osadili, přišli do Čech z kláštera Steinfeld v Porýní v roce 1143. Vzhledem k tomu, že pro své sídlo dostali vyvýšené místo nedaleko Pražského hradu, které se svou polohou podobalo hoře Sion v Jeruzalémě, byl klášter pojmenován Mons Sion, Hora Sion. Dnes ho známe jako Strahov.
Premonstráti vybudovali nejprve dřevěné provizorium, v němž se usadil konvent. Následně došlo na výstavbu konventního kostela, který snad byl dokončen na počátku 80. let 12. století. Šlo o trojlodní baziliku s transeptem a západním dvouvěžovým průčelím. Tato románská bazilika se ve zdivu z velké části dochovala dodnes, je však překryta barokní přestavbou. V románském období vznikly také další menší sakrální stavby a především zčásti zachované konventní budovy. Součástí románského kláštera byl i ambit s půlkruhovými okny. Podoba středověkého klášterního areálu je dobře známa díky archeologickému výzkumu, který zde proběhl v 50. letech 20. století. Součástí areálu byl ve 12. století také palác, který užíval král Vladislav I. Kanonie byla vybavena řadou hospodářských a provozních objektů, pozornost zaslouží také promyšlený vodní systém, který pomocí opukových kanálů zásoboval celý klášter vodou a použitou pak odváděl mimo areál tak, aby nenarušovala terén.
Strahovská kanonie se stala místem posledního odpočinku řady významných osobností. V počátcích kláštera zde byli pohřbeni biskup Jindřich Zdík a královna Gertruda, kteří oba zemřeli v roce 1150. Koncem 12. století byl na Strahově pochován také zakladatel kláštera, král Vladislav I., který po své abdikaci dožil v Sasku a jehož ostatky sem byly přeneseny z Míšně. K jinému významnému přenesení ostatků došlo o několik století později, v době Třicetileté války, kdy se do Prahy dostaly ostatky sv. Norberta, zakladatele premonstrátského řádu. Důvodem této translace byla skutečnost, že Magdeburg, kde do té doby spočívaly, se stal protestantským městem. Přenesení ostatků na Strahov v roce 1627 se stalo triumfální slavností počínající protireformace. Kult sv. Norberta se začal pěstovat nejen na Strahově, ale v celých Čechách, protože Norbert se stal jedním z českých patronů.
Po většinu středověku patřil strahovský klášter k nejvýznamnějším duchovním institucím v Čechách a vynikal i rozsáhlým pozemkovým majetkem. Hmotný a duchovní rozvoj kláštera přerušili husité v roce 1420, kdy byl klášter vypleněn. Následující období až do konce 16. století znamenalo pro Strahov dobu úpadku a živoření. Změnu přinesl až opatský úřad Jana Lohelia, který stál v jeho čele v letech 1586-1612. Opat pečoval o duchovní obnovu konventu, mnoho energie však věnoval i zchátralým budovám kláštera. Začal s jeho zásadní přestavbou, vybudoval klášterní dílny a založil nové zahrady. Jeho nástupce Kašpar Questenberg (1612-1640) pokračoval ve stavebních úpravách a v obnově hospodářského života. Právě tento opat prosadil, že se do Prahy dostaly ostatky sv. Norberta. Doba třicetileté války se svými zvraty přinášela klášteru střídavě útrapy i dobu relativní prosperity. Nejvíce byla strahovská kanonie postižena v jejím závěru, v roce 1658, po obsazení Prahy Švédy, kdy byl klášter vypleněn a část jeho pokladů včetně knih a rukopisů dílem zničena, dílem odvezena jako válečná kořist.
Po skončení války započala stavební obnova, tentokrát již v barokním duchu. Na ní se podílel velkou měrou stavitel Giovanni Domenico Orsi a po něm Jan Baptista Mathey. V roce 1742 byl areál kláštera znovu poničen, tentokrát bombardováním za francouzského obléhání Prahy. V důsledku toho došlo v letech 1742-1751 k barokní přeměně fasády kostela, na níž se pravděpodobně podílel Anselmo Lurago. Poslední významnou stavbu v areálu kláštera, nový knihovní sál, zvaný dnes Filosofický, realizoval Michal Ignác Palliardi.
Klášter přečkal bez úhony dobu císaře Josefa II. a existoval až do počátku 50. let 20. století, kdy byl jeho život násilně přerušen a řeholníci deportováni do sběrných táborů. Budovy někdejší kanonie začal stát využívat jako Památník národního písemnictví.
Po roce 1989 se premonstráti na Strahov vrátili a řeholní život zde nadále pokračuje. Dnes v budovách sídlí jak premonstrátská kanonie, tak Památník národního písemnictví a další, většinou komerční provozy. Premonstráti nabízejí prohlídky areálu, provozují vlastní Obrazárnu a zájemcům slouží i odborná pracoviště Strahovské knihovny stejně jako Strahovské obrazárny a uměleckých sbírek.