Benediktini jsou nejrozšířenějším mnišským kontemplativním řádem spravovaným podle řehole sv. Benedikta.
Nejstarším benediktinským klášterem se stalo opatství na Monte Cassinu, založené v první polovině 6. století sv. Benediktem, který pro ně napsal pravidla řeholního života, známá jako řehole sv. Benedikta. Řehole dodnes určuje základní pravidla společného soužití (vita communis) stejně jako poskytuje návod k duchovnímu růstu každého jednotlivce. Základ života benediktinských mnichů tvoří modlitba a manuální práce, která je chápána také jako prostředek askeze. Spojení modlitby a práce dalo vzniknout řádové devize Ora et labora! Modli se a pracuj! Třetí důležitou složku klášterního života představuje tzv. lectio divina, rozjímavá četba duchovních textů.
V čele kláštera stojí opat, který si vybírá jako své spolupracovníky další hodnostáře: děkany neboli seniory – představené desetičlenných skupin mnichů, převora, hospodářského správce zvaného někdy celerář, magistra noviců, fortnýře, správce klášterní nemocnice a další. V důležitých rozhodnutích opatovi pomáhá rada nebo shromáždění celého konventu (dnes kapitula). Ve středověku vstupovali do benediktinských klášterů většinou dospělí zájemci o mnišský život; opatství však přijímala i děti, jež církvi darovali jejich rodiče (obláti). Ti se od útlého věku v klášteře vzdělávali a připravovali na své mnišské povolání. Dnes již tato praxe není. Každý zájemce o řeholní život musí projít zkušebním obdobím, tzv. noviciátem, kdy se seznamuje jak s řeholí, tak i s klášterní praxí. Teprve poté může složit řeholní sliby, jimiž potvrzuje, že se odříká světského života a nadále že bude žít v chudobě, čistotě (celibát) a poslušnosti vůči opatovi. Kromě toho se také zavazuje, že po celý život setrvá v daném klášteře (stabilitas loci).
V období 6.-8. století se benediktinské kláštery rozšířily v celé oblasti tehdejšího křesťanského Západu. Po rozpadu římské civilizace se staly nečetnými ohnisky vzdělanosti a kultury. Až do počátku 9. stol. tvořily pouze jednu ze složek tehdy pluralitního mnišského hnutí. Jejich exklusivitě napomohl opat a reformátor sv. Benedikt z Aniane (+ 821). Pod jeho vlivem se řehole sv. Benedikta 816-817 stala jediným povoleným pravidlem mnišského života ve francké říši. I když nebyl tento požadavek respektován zcela, představovali až do konce 11. století převažující formu západního mnišství.
V 6.-10. století byly benediktinské kláštery zakládány jako samostatná opatství zakotvená v diecézních strukturách, bez vazeb k jiným řádovým domům. Od 10. století se začaly spojovat do skupin podle reformní příslušnosti, přičemž se uplatňovaly principy filiace nebo sdružování. Významnou roli v prosazování benediktinského ideálu sehrála v 10. a 11. století clunyjská reforma, která stála u zrodu emancipace středověké církve. Kláštery, které se k ní hlásily, vytvořily samostatnou linií s centrem v Cluny, jako samostatný řád se však neustavily. Jiné klášterní uskupení mělo svůj základ v opatství Gorze ležícího u Met (Metz) v Lotrinsku, o něco mladší reforma spojená s opatstvím v Hirasau (dnes Bádensko-Würtenbersko) ovlivnila silně benediktinství v německých oblastech a měla dopad i na české prostředí.
Řeholní oděv (hábit) se u benediktinů skládá z černé tuniky (lat. tunica, původně dlouhá košile) přepásané řemenem a ze škapulíře oblékaného přes přepásanou tuniku (dlouhý pruh látky s prostřihem pro hlavu a s přišitou kapucí, původně spíše pracovní zástěra).
První benediktinský klášter na české půdě vznikl v Břevnově u Prahy 993, druhým se jen několik let poté stal Ostrov (u Davle). Zvláštnímu postavení se v raně středověkých Čechách těšil sázavský klášter (založen 1032), kde se až do konce 11. století používala slovanská liturgie. Nejstarší moravský benediktinský dům osadili v 11. století břevnovští mniši v Rajhradu.
Benediktinský řád měl od středověku i svou ženskou větev. Za její zakladatelku je pokládána sv.Scholastika, rodná sestra sv. Benedikta. V čele větších ženských klášterů u nás stály abatyše, menší konventy spravovaly převorky. Duchovní správu zajišťovali světští kněží či členové benediktinského řádu. První konvent benediktinek v Čechách vznikl v 70. letech 10. století u kostela sv. Jiří na Pražském hradě. Svatojiřský klášter se stal nejstarší monastickou institucí ve středověkém Českém státě. Ústav, napojený na vládnoucí přemyslovský rod, se těšil mimořádnému postavení. Od 14. století patřilo svatojiřské abatyši právo korunovat českou královnu. Poslední klášter benediktinek skončil svoje působení v roce 1919. Po necelých sto letech se v České republice můžeme znovu setkat s benediktinkami, a sice díky klášteru vzniklém při poutním areálu Panny Marie Vítězné v Praze na Bílé hoře. Jedná se o benediktinky z komunity Venio, která založila tento nový ženský klášter v roce 2007.